Reportáž Ivety Jordanové k tématu deblokace ruského dluhu v Českém rozhlasu z 11. 9. 2008 zde

Co se odehrálo před sepsáním utajeného dodatku č. 2 

k deblokační smlouvě

Anatolij Čubajs píše z pozice ředitele energetické firmy RAO JES ministru financí Ruské federace

     Píše se datum 13. 9. 2001. V tomto dopise, který objevili ruští novináři, Anatolij Čubajs, který je označován jako otec ruské privatizace, píše ruskému ministru financí Kudrinovi, že souhlasí s návrhem deblokovat část ruského dluhu podle předem stanovených podmínek zanesených v tehdy připravovaném dodatku č. 2, který později česká vláda utajila a dodnes ho nezákonně udržuje ve vyhrazeném režimu. V dopise se mimo jiné uvádí, že firma RAO JES přijme v případě podepsání dodatku č. 2 od ruské vlády 1. 350 mil. amerických dolarů a bude akceptovat závazek uhradit část ruského dluhu ve výši 1. 150 mil. dolarů české firmě Falkon Capital přesně podle ustanovení v dodatku č. 2.  Čubajs zmiňuje i další podmínky, které uvádí v posledním odstavci dopisu. Ruská vláda měla podle těchto podmínek vyřešit dluhy dceřiných firem RAO JES, které mají závazky vůči federálnímu rozpočtu Ruské federace. Tomuto oddlužení mělo předcházet schválení konkrétních osob ruskou vládou. Zda byl přesně takto nakonec dluh zobchodován, nevíme, protože česká politická reprezentace se odmítá vypořádat s pravomocným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a znovu rozhodnout o zveřejnění utajovaného dodatku č. 2.

Zveřejněno dne 1. 11. 2019

     V neděli 10. listopadu 2019 uplynulo přesně 30 let od doby, kdy československá předrevoluční vláda Ladislava Adamce podepsala dohodu o úvěru, který Československo poskytlo Sovětskému svazu ve výši 1, 33 mld. amerických dolarů. Tento úvěr, který s úroky přesáhl výši 1,5 miliardy USD, se pak stal součástí celkového konsolidovaného dluhu, který se Rusko zavázalo splácet na základě dohody z roku 1994. Podle tehdejšího kurzu se jednalo celkem o přibližně 100 miliard korun, podle současného o 70 miliard korun. Česká republika vymáhá dluh dodnes. Ruská federace na sklonku roku 2013 oznámila, že dluh vypořádala uvolněním celkové částky 51, 3 mld. korun. Problém s deblokací dluhu spočíval v tom, že do státního rozpočtu se vrátila pouhá třetina dlužné částky. Jednu třetinu se vymoci nepodařilo a poslední třetina zmizela jako provize pro rodící se oligarchii. Dodnes Česká republika vymáhá část dluhu po soukromých subjektech, které se vymáhání zúčastnily jako prostředníci (odkoupily dluh Ruska a zavázaly se ho splatit Česku, což se však následně nestalo, jedná se o přibližně 1 mld. Kč).  

     Podmínky pro deblokaci největší části dluhu vyjednala v roce 2001 vláda Miloše Zemana, která po dohodě s ruskou stranou pověřila deblokací soukromou firmu Falkon Capital, kterou reprezentovaly osoby napojené na tajné služby a komunistické funkcionáře. O problémech spojených s deblokací ruského dluhu informovala česká média v minulosti velmi obsáhle. Dodnes vláda utajuje dodatek č. 2 k deblokační smlouvě, který upřesňuje princip obchodování s dluhem mezi vládami a soukromými subjekty. Z doposud zveřejněných informací je zřejmé, že utajování dodatku je pouhou snahou zakrýt rozsáhlou korupci. Právě tento dodatek by měl obsahovat vysvětlení kam a jak přesně zmizela třetina dluhu.

     Nyní, s odstupem času, z této podezřelé transakce vyplývá řada nových otázek. Např. z jakého důvodu není smlouva o úvěru z 10. 11. 1989, který představoval významnou část celého ruského dluhu, zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv a jak je možné, že ji nemůže dohledat ani ministerstvo financí a proč vůbec měla tehdejší československá politická reprezentace potřebu přesouvat do Sovětského svazu tak obrovskou částku peněz v době, kdy se v celé Evropě hroutil totalitní režim. Kopie této smlouvy je dohledatelná pouze v ruštině na ukrajinském vládním webu, avšak bez podpisů. Kdo konkrétně za Československo smlouvu podepsal, zatím není jasné. Se smlouvou se však muselo pracovat při konsolidaci všech pohledávek v roce 1994. Tuto dohodu o vypořádání celkové zadluženosti podepsal v červnu 1994 za Českou republiku náměstek ministra financí Ivana Kočárníka, Vladimír Rudlovčák, poradce Václava Klause. Rudlovčák byl později kritizován za liknavou práci na ministerstvu financí např. v případu vytunelovaných CS Fondů a funkci opustil. Otázkou rovněž je, zda tento tunel státního rozpočtu České republiky v počátku někdo připravil. Zda to byla už vláda Ladislava Adamce při poskytnutí obrovského úvěru a vláda Miloše Zemana už jen završila plánovaný dobře připravený útok na státní pokladnu nebo zda se jednalo o pouhou improvizaci, která vyústila v úmyslnou podporu oligarchie. Podle dosavadních neoficiálních tvrzení státních úředníků totiž zřejmě celá částka neodešla do SSSR najednou před tzv. Sametovou revolucí, ale postupně, pravděpodobně až po pádu totalitního režimu. Toto by mělo vysvětlit daňovým poplatníkům ministerstvo financí na základě podkladů, které má k dispozici a odmítá je zveřejnit. Nejedná se pouze o ztracenou dohodu z 10. 11. 1989, ale zejména o utajovaný dodatek č. 2 k dohodě o vypořádání zadluženosti z června 1994.

     Předrevoluční a porevoluční vládní období spojují zejména dvě osoby, a to Ladislav Adamec a Marián Čalfa. Ladislav Adamec byl 10. 11. 1989, kdy došlo k podpisu dohody, předsedou vlády a následně sehrál důležitou roli při vyjednávání s Občanským fórem během Sametové revoluce. Podle Mitrochinova archivu byl od 70. let veden jako důvěrník KGB pod krycím jménem Atos. Marián Čalfa byl 10. 11. 1989 ministr Adamcovy vlády bez portfeje. Od 70. let působil jako typický komunistický nomenklaturní kádr, od 10. prosince 1989 se stal předsedou vlády národního porozumění. V této funkci setrval až do prvních demokratických voleb v roce 1990. Marián Čalfa vystoupil z KSČ a po volbách se stal opět předsedou vlády, kterým zůstal až do roku 1992, kdy jeho roli převzal na krátké období Jan Stráský a poté Václav Klaus. Čalfa díky zákulisním dohodám s komunisty zajistil první zvolení Václava Havla prezidentem a později působil jako jeho politický poradce. Václavu Havlovi zařizoval i některé osobní záležitosti, např. v roce 1997 prodej poloviny paláce Lucerna dceřiné firmě Chemapolu, který ovládal agent STB Václav Junek. (Chemapol např. ve velkém obchodoval s LTO, což už v té době bylo známo.) Po rozpadu federace Čalfa působil v Praze jako právník. Získal velký vliv v zákulisní politice Hl. Města Prahy a působil a stále působí i ve firmách, z nichž některé spoluvlastní stát či město. Zda Čalfa sehrál z pozice ministra nějakou roli při dojednávání dohody o úvěru z 10. 11. 1989 není známo.

     Ministrem zahraničních věcí byl v době poskytnutí úvěru Jaromír Johanes, otec lobbisty Vladimíra Johanese, který je považován za šedou eminenci české energetiky, působil jako lobbista ČEZu, mihl se v toscánské aféře, v době totality byl aktivním svazákem s funkcí. Důvod, proč je zmiňován společně se svým komunistickým otcem je jeho blízký vztah k ruským obchodním zájmům. V roce 2017 zveřejnil deník E15 informace o působení Vladimíra Johanese v jaderném byznysu. "Umetá českým firmám cestu k zakázkám kolem dostavby jaderné elektrárny Paks v Maďarsku a výstavby nového atomového zdroje Hanhikivi ve Finsku. Na obou projektech se bude podílet ruský koncern Rosatom," napsal tehdy deník. Své aktivity Johanes vyvíjí i v Turecku nebo Íránu.

     Ministrem financí byl v době podepsání dohody o úvěru Jan Stejskal, který odešel pracovat v březnu 1990 po pádu totality v Československu do Mezinárodní investiční banky v Moskvě, kde zasedal jako zástupce Státní banky československé a později České národní banky v jejím představenstvu až do dubna 1994, poté odešel do důchodu.

     Ministerstvo financí nyní hledá dohodu o poskytnutí úvěru z 10. 11. 1989 na základě žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Lhůta pro poskytnutí odpovědi vyprší ve středu 13. 11. 2019.

Další články k tématu v nejbližších dnech zde na webu...