FAKTA V KONTEXTU DOBY

Díl I - Vytunelovaný úvěr a ruský dluh

  • Kam zmizely veřejné finance?
  • Co nevíme o utajovaných zákulisních obchodech státu?
  • Výpalné, sabotáž nebo korupce?
  • Jsme stále vazalové Ruska? 

Vznik významné části dluhu Sovětského svazu vůči ČSSR ve výši 1. 333. 333. 333 USD + úroky se datuje k 10. 11. 1989, pouhých sedm dní před vypuknutím Sametové revoluce. 


1. část, 25. 5. 2021 (aktualizace 30. 5. 2021)

Úvod

Bývalého prezidenta České republiky Václava Klause a současného, Miloše Zemana, spojuje mnohé. Oba okusili, jaké to je, řídit vládu, oba se stali prezidenty, oba dlouhodobě a vytrvale podnikají kroky v zájmu ruských mocenských struktur.

První část bilančního textu spolku Růžový panter pojednává o penězích, předání moci a plánu, který se zrodil na samém sklonku existence totalitního Československa a skrytě a zákeřně vplul do nové éry demokratického státu, který začal po roce 1989 hledat svojí novou identitu.

Tento text přináší svědectví o podpisu úvěrové smlouvy se Sovětským svazem, která byla sjednána týden před vypuknutím Sametové revoluce v Československu na částku až 2 mld. převoditelných rublů a na základě které bylo z pokynů již nové porevoluční vlády odesláno v prosinci 1989 a v průběhu roku 1990 podezřelým způsobem do Moskvy 1.333 miliardy amerických dolarů. Alespoň podle pozdější konsolidační mezivládní dohody ze 17. června 1994, která je zveřejněna v rejstříku mezinárodních smluv. Tento úvěr, který byl i s úroky konsolidován na částku 1. 57 miliardy amerických dolarů se stal ještě před původně dohodnutou lhůtou zahájení splácení součástí bloku dalších vládních pohledávek. Ačkoli měl být úvěr splácen podle původní smlouvy až od roku 1996 formou dovozu surovin a zboží, už v roce 1995 byla v Praze založena Paatou Mamaladzem a několika dalšími kontroverzními podnikateli spící firma Falkon Capital a jakmile se k moci dostala vláda Miloše Zemana, spustila se komplikovaná a utajená deblokační finanční operace celého ruského dluhu, během které Česká republika přišla o desítky miliard korun. Hlavní část deblokace byla dokončena již před lety. Deblokace se ale účastnilo i několik menších deblokátorů, kteří nedostály svým závazkům a Ministerstvo financí dodnes eviduje nedobytné pohledávky ve výši přibližně 1 mld. Kč. Mezi tyto dlužníky se řadí i firma UFC, která je dceřinou společností největšího deblokátora ruského dluhu firmy Falkon Capital.

Obzor voní svobodou


Když v roce 1980 vzniklo v Polsku Hnutí Solidarita, málokdo by si připustil, že o devět let později se zhroutí totalitní režimy v celé Evropě a socialistické státy dostanou jedinečnou příležitost vydat se novou svobodnou cestou jako suverénní země s vlastním sebeurčením. V březnu 1985 se v tehdejším Sovětském svazu ujal funkce generálního tajemníka ÚV KSSS reformní politik nového střihu, Michail Gorbačov, ve víře, že přinese potřebné změny a prosperitu v doslova vyhladovělém Sovětském svazu. Gorbačovovy reformy byly zahájeny v létě 1987 a jistě byly i nějakou dobu plánovány a připravovány. A právě v době příprav Glasnosti, tzv. Perestrojky a demokratizace poměrů v SSSR se započal i temný korupční příběh, který s odstupem času více než třiceti let ukazuje nejenom na mantinely naší svobody, ale i demokracie, spravedlnosti a nerovných příležitostí, které okázale bruslí až za samou hranou ústavnosti demokratického právního státu. V České republice zatím vyrostla nová generace občanů, z nichž mnozí s napětím očekávají, zda tato hrana začne konečně nahlas zvonit.

V dubnu roku 1987 získal konkrétní obrysy delší dobu připravovaný plán komunistických vládních kádrů, vydávající svědectví o totalitních finančních machinacích, které plynule a sebejistě vpluly do rodící se demokracie a zapustily v ní své hluboké propletené kořeny.

Tehdy zahájili tajemníci ÚV KSSS a ÚV KSČ a předsedové vlád KSSS a ČSSR jednání o vládním úvěru, který mělo tehdejší Československo poskytnout Sovětskému svazu na krytí tzv. pasivní platební bilance. Socialistické země tehdy obchodovaly zejména mezi sebou navzájem a to způsobem, který lze s odstupem času jen stěží pochopit. V Moskvě byla zřízena banka (MBHS), ve které měly všechny členské země RVHP své účty a skrze tyto účty realizovaly socialistické země svůj obchod. Tím největším paradoxem je fakt, že MBHS existuje dodnes a Česká republika je stále jejím členem, aniž by bylo zřejmě, co se vlastně uvnitř banky samotné přesně odehrává. V totalitní době banka používala tzv. clearingovou měnu vzájemného zúčtování, což byl převoditelný rubl (XTR). Zjednodušeně řečeno, praxe probíhala tak, že v rámci pětiletého plánování jednotlivé socialistické státy vyráběly určité zboží nebo produkovaly suroviny, ty podle objednávek poskytovaly spřáteleným socialistickým státům a na oplátku ve stejné hodnotě dostávaly jiné zboží a suroviny, které potřebovaly. Takto to tedy ideálně mělo probíhat, realita ovšem byla jiná. Jak dokládají data Českého statistického úřadu, v osmdesátých letech byl export tehdejšího Československa do Sovětského svazu výrazně vyšší než import. Ke konci osmdesátých let se pak tato propast platební bilance čím dál více prohlubovala prudkým poklesem cen ropy na světových trzích. Protože ropa byla jednou z hlavních komodit, kterou Sovětský svaz vyvážel do Československa, logicky to ovlivnilo i vzájemnou platební bilanci. Aktivní saldo platební bilance Československa (převaha exportu nad importem) činilo k 30. 11. 1989 celých 1,376 mld. převoditelných rublů (XTR). 

Představitelé Sovětského svazu dosáhli toho, že za účelové podpory konkrétních českých úředníků, politiků a komunistických kádrů loajálních k zájmům Sovětského svazu, získali úročený státní úvěr ve výši v přepočtu 1, 33 mld. USD, který odůvodňovali zájmem podpořit československé strojírenství, zvýšit odbyt strojírenských výrobků a tím vyrovnat platební bilanci. Sovětský svaz se tehdy zavázal začít splácet úvěr po roce 1996 zejména surovinami a zbožím a to včetně úroků. Z dobových materiálů lze vyčíst, jak se tento plán, připravovaný několik let na jednáních mezi komunistickými úředníky, politiky a sovětskými protějšky započal náhle rychle realizovat pod velkým tlakem v důsledku revolučního dění, které probíhalo v celé Evropě.

V roce 1988, kdy v SSSR probíhala Gorbačovova Perestrojka na plné obrátky, došlo ke zrušení tzv. Brežněvovy doktríny, což byl základní předpoklad v cestě k budoucí suverenitě někdejších sovětských satelitů, mezi které Československo patřilo. Po nástupu Gorbačova se začaly postupně uvolňovat poměry i v sousedním Polsku, v dubnu 1989 bylo znovu povoleno polské Hnutí Solidarita, které dokonce dosáhlo zastoupení ve vládě. Na jaře roku 1989 proběhly v SSSR volby. I když se i po volbách komunisté stále drželi u moci, vznikla už opozice. A právě v tomto pro celou Evropu nesmírně vzrušujícím a zároveň nadějném období byl dne 4. dubna 1989 sepsán na československém federálním ministerstvu financí úřední dokument, který dokládá zahájení realizace této tajné finanční operace, se kterou se Česká republika potýká až do dnešních dnů.

Úvěrovou smlouvu podepsala vláda Ladislava Adamce 10. 11. 1989, tedy přesně týden před tím, než Sametová revoluce naplno propukla i v Československu. Peníze pak odešly z účtu tehdejší Československé obchodní banky na účet sovětské Vněšekonombanky v Moskvě na samém sklonku roku 1989 za vlády Mariana Čalfy, kdy ministra financí Jana Stejskala, normalizačního agenta STB a poté člena ÚV KSČ, ve funkci vystřídal Václav Klaus. Jan Stejskal byl po revoluci delegován do Mezinárodní investiční banky v Moskvě v rámci Státní banky československé (dnešní ČNB) a poté odešel do důchodu. Podle informací na webu ČNB zemřel v roce 2013. Václav Klaus dnes podle zjištění Aktuálně.cz tvrdí, že si na tuto transakci nevzpomíná.

O úvěru byly informovány i tehdejší vlády, neboť byl realizován v rámci tzv. vládního devizového okruhu. Když úvěr schvalovala vláda Ladislava Adamce, vymysleli tehdejší komunističtí představitelé státní moci obejití tehdejších zákonů a odvoláním se na prezidentskou výjimku nenechali tuto smlouvu schválit Federálním shromážděním. Peníze tak mohli poslat do Sovětského svazu urychleně a přímo. Přitom tato dohoda rozhodně nespadala do možného okruhu mezinárodních smluv, na které by se výjimka obsažená v Rozhodnutí prezidenta republiky č. 31/1969 Sb. vztahovala. Je proto možné, že právě proto nebylo schválení úvěru československou vládou 10. 11. 1989 v souladu se zákonem, a tím ani jeho pozdější realizace. Na začátku devadesátých let už tento úvěr představoval v přepočtu částku 1, 33 mld. USD plus úroky, což je z celkového objemu ruského dluhu ve výši 3, 6 mld. USD, více než třetina. I když jsou v nově objevených dokumentech zmiňována stanoviska ve smyslu, že od roku 1990 již bude další položky úvěru schvalovat Federální shromáždění, nestalo se tak. Objevili jsme např. Usnesení Federálního shromáždění č. 164 z roku 1991, pod kterým je podepsán Alexander Dubček z pozice předsedy. Federální shromáždění ČSFR v tomto Usnesení konstatuje, že: a) v průběhu roku 1990 došlo k podstatným změnám ve státním rozpočtu, o nichž Federální shromáždění nebylo informováno, ačkoliv to bylo uloženo usnesením vlády č. 668/1990 Sb. ministru financí; b) že dochází k nežádoucímu oddělení státních finančních aktiv a pasiv od rozpočtu. V této souvislosti upozorňuje na to, že v rozpočtu federace na rok 1991 nebyla zahrnuta výdajová položka v rozsahu 4 mld. Kčs splátek vůči SBČS vyplývajících z vládních úvěrů a že nebylo vyjasněno krytí této položky ani ze zdrojů státních finančních aktiv, které jsou doplňovány z přebytku státního závěrečného účtu za rok 1990; c) že míra konkrétnosti položek státního závěrečného účtu stejně jako míra konkrétnosti odpovídajících rozpočtových položek je pro důslednou kontrolu nedostatečná. Z tohoto usnesení vyplývá, že okolnosti poskytování tohoto úvěru byly i nadále tajeny a skrývány před československou veřejností, a to i později po rozpadu federace. Když jsme pátrali v archivech po zmiňovaném vládním usnesení č. 668/1990 Sb. zjistili jsme, že takto označené usnesení se skutečně v archivu nachází, ale týká se zcela jiné nesouvisející agendy v gesci Josefa Tošovského.

Federální ministerstvo financí vysvětlovalo poskytnutí úvěru v roce 1989 tvrzením, že jde o zájem zachovat produkci českého strojírenského průmyslu a odbyt, když nebylo možné u sovětského partnera dosáhnout podstatného zvýšení dovozu ze SSSR v příští pětiletce a hrozilo další narůstání aktivního salda ze vzájemné směny zboží. V podstatě Československo půjčilo SSSR 1, 5 mld. USD (včetně úroků) na to, aby si Sovětský svaz mohl koupit československé výrobky a služby, případně u nás i investovat, a to bez jakýchkoli garancí, že k tomu skutečně dojde, k čemuž, jak se později ukázalo, také nedošlo. Ke splácení úvěru mělo podle dohody dojít od roku 1996. Již v roce 1994 však Česká republika podepsala novou dohodu s Ruskem, ve které se Česká republika a Ruská federace dohodly na konsolidaci celkového ruského dluhu a byly dohodnuty nové podmínky splácení. I tyto podmínky původně stanovovaly splácení úvěru od roku 1996 a počítaly s ukončením splácení v roce 2003. Tato dohoda zmiňuje i další úvěry, které měly být SSSR poskytnuty po roce 1989. Jaké prostředky přesně do SSSR odešly po Sametové revoluci a jakým způsobem proběhl jejich převod na konvertibilní měnu (USD), není přesně známo. Ministerstvo financí tvrdí, že veškeré informace k této transakci předalo do Národního archivu v Praze. Národní archiv v Praze předal tento typ dokumentů do zvláštních archivů bank. A právě před rokem byl archiv někdejší ČSOB přesunut do oblastního archivu v Praze, jak jinak, nezpracovaný. Zde tedy bude naše práce pokračovat. Co je však z hlediska splácení ruského dluhu podstatné, že ačkoli ke splácení mělo původně dojít až od roku 1996, přesto už v roce 1995 byla založena firma Falkon Capital jako čekající schránka, přes kterou následně oba státy vzájemně podstatnou část celého ruského dluhu vypořádaly, přesněji řečeno, vytunelovaly netransparentní a podezřelou tzv. deblokací a to dříve, než mělo být podle této dohody z roku 1994 splácení dluhu ukončeno. Dodatky k dohodě, uzavřené po roce 1994, pak zajistily změny ve způsobu vypořádání dluhu, přičemž dodatek č. 2, který popisuje průběh deblokační transakce s firmou Falkon Capitol, stát dodnes utajuje v utajovaném režimu "Vyhrazené". 


Po stopách Šrytra, Větrovského a Rachače


Vraťme se do doby, kdy byl úvěrový plán zosnován . Na archivních dokumentech se vyskytují zápisy několika osob. Nejčastěji s přípravou úvěru přišli do styku Vladimír Šrytr, Jiří Větrovský a Zdeněk Rachač. Vladimír Šrytr byl vysoký státní úředník ministerstva financí v době Adamcovy vlády a významně zasahoval do administrativního zpracování dohody o úvěru. Pracoval přímo v sekretariátu ministra, v I. odboru . V archivních dokumentech je patrné, že je podepsán pod úpravami textů, které se snaží manipulovat události tak, aby byl úvěr co nejdříve projednán, schválen a peníze odeslány do místa určení, tedy do Moskvy. Po revoluci se pak Vladimír Šrytr ocitl v dozorčí radě firmy Hotelinvest, v letech 1993 - 2000 byl členem dozorčí rady ČSOB a.s., od roku 1993 byl několik let jednatelem státní firmy Česká inkasní, která měla v gesci mimo jiné odkup a deblokace pohledávek. Objevil se i ve firmě PA EXPORT, a.s. a v letech 1997 - 1999 v dozorčí radě vytunelované Banky Bohemia. 

Jiří Větrovský byl šéfem referenta Zdeňka Rachače. Tato dvojice agentů komunistických tajných služeb dokonale kooperovala.

Jiří Větrovský byl ředitelem III. devizově finančního odboru ministerstva financí. Ekonomii a politické vědy studoval v Sovětském svazu a později si doplnil ekonomické vzdělání v Londýně, kam byl vyslán komunistickou vojenskou rozvědkou jako agent i s manželkou, jak dokládá dochovaný svazek. Jiří Větrovský mohl bez problémů působit ve státní správě i po revoluci, protože na armádní agenty se nevztahoval lustrační zákon. Proto také později úzce spolupracoval s Václavem Klausem i Ivanem Kočárníkem. 

Třetím v pořadí byl řadový referent Zdeněk Rachač. Člověk malý funkcí, ovšem nikoli významem. Postava Zdeňka Rachače je pozoruhodná zejména proto, že se po svém návratu z Moskvy v únoru roku 1989, kde působil v centrále RVHP, usadil v odboru ministerstva financí řízeném Jiřím Větrovským, o dva měsíce později začal připravovat podklady pro hladký průběh dojednání úvěru, po revoluci se podílel na snahách o jeho vymáhání, až nakonec skončil ve statutárním orgánu hlavního deblokátora celkového ruského dluhu firmy Falkon Capital. Zdeněk Rachač byl agentem STB s krycím jménem Riga. STB po něm chtěla, aby donášel na své kolegy v Moskvě. Ani jemu nevadil lustrační zákon. Na nižší funkce ve státní správě se totiž nevztahoval a i když Rachač významně řídil byznys se státními pohledávkami v dobách ministrů Klause a Kočárníka, nikoho nenapadlo povýšit ho do odpovídající pozice, ze které by musel odejít kvůli pozitivnímu lustračnímu osvědčení.

Zvláštně se jeví v celém úvěrovém angažmá i jméno někdejšího předsedy Státní banky Československé Jana Stejskala. Kariéra Jana Stejskala je typickou kariérou normalizačního komunisty. V sedmdesátých letech strávil pět let v MBHS, po návratu působil jako politický činitel v ekonomickém oddělení ÚV KSČ. Od roku 1979 do roku 1981 zastával funkci generálního ředitele Státní banky československé a roku 1981 byl jmenován předsedou Státní banky československé. Podle webu ČNB měl velký podíl na navrácení měnového zlata z USA a Velké Británie do Československa v roce 1982. Tedy zlata, které později jeho nástupce Josef Tošovský prodal neznámo komu za historicky nejnižší cenu, kterou zlato kdy mělo.

Ze Státní banky československé Jan Stejskal odešel na krátký čas přímo do vlády Ladislava Adamce, kterého známý Mitrochinovův archiv zmiňuje jako důvěrníka KGB s krycím jménem Atos, a to na pozici ministra financí v době, kdy se připravovalo podepsání smlouvy o úvěru. Po Janu Stejskalovi nastoupil do funkce ministra financí Václav Klaus, a to konkrétně 10. 12. 1989. Jan Stejskal v té době odešel v rámci SBČS do Mezinárodní investiční banky, která nyní sídlí v Budapešti a dodnes sdružuje bývalé satelity SSSR včetně Ruské federace samotné. Obě banky, jak MIB, tak MBHS jsou dlouhodobě trnem v oku bezpečnostním složkám z důvodu podezření, že instituce mohou sloužit k praní špinavých peněz a porušování mezinárodních dohod. I Jan Stejskal byl agentem STB. Tajná služba mu přidělila krycí jméno Josef. V sedmdesátých letech byl ceněným špionem, což dokládá jeho hodnocení ze svazku STB.  Řídící důstojníci státní bezpečnosti dokonce ve svazku zmiňují, že jsou jím podávané zprávy natolik seriózní, že bude "nabídnut přátelům", což znamenalo doporučení agenta zpravodajským službám Sovětského svazu, tedy KGB, přímo pro jejich využití. Spolupráci se Stejskalem STB ukončila až tehdy, kdy odešel na ÚV KSČ.



Návrh dohody mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o poskytnutí úvěru vládě SSSR. Návrh byl součástí vládních dokumentů z jednání vlády 2. 11. 1989.


Na scénu přichází Václav Klaus


Václav Klaus se ujal funkce ministra financí v Čalfově vládě 10. 12. 1989. Z archivních dokumentů ministerstva financí vyplývá, že ohledně úvěru, který měl být urychleně poskytnut Sovětskému svazu, úřad fungoval stále stejně, bez ohledu na to, že právě proběhla Sametová revoluce. 22. 12. 1989 odpověděl Vladimír Šrytr z kanceláře ministra řediteli ČSOB, že úvěr nepředstavuje žádná rizika a že od 1. 1. 1990 bude bance kompenzován ze státního rozpočtu. Po velkém tlaku ze sovětské strany ministerstvo financí dalo příkaz ČSOB, aby ze svého účtu v Moskvě poukázala na účet Vněšekomonbanky prvních 800 milionů XTR z ukončených termínových vkladů.




Pokračování brzy ...


Pokud nás chcete podpořit i třeba jen symbolickou částkou, kterou můžete ve svém domácím rozpočtu v této složité době postrádat, budeme za ni vděčni, Vaší podpory si budeme vážit. Podporu můžete zaslat na č. účtu spolku: 279 377 3001/5500.

Děkujeme!



Právní podporu poskytuje advokátní kancelář Mazel partneři, s. r. o. Děkujeme.