Archivní web spolku Růžový panter 

Zveme vás z kavárny do nálevny


Tiskové prohlášení nevládní protikorupční organizace Růžový panter

ke kauze ruského dluhu


Dne 4. 6. 2021


Dne 29. 5. 2021 veřejně vyzval Václav Klaus prostřednictvím svého tiskového mluvčího média, která publikovala informace o okolnostech vzniku a následné deblokace ruského dluhu, k omluvě. Tuto výzvu odůvodnil námitkami, které však v mnoha ohledech vyvolávají pouze další otázky.

Smlouva o předmětném úvěru byla podepsána dne 10. 11. 1989 vládou Ladislava Adamce. Už samotný fakt, že úvěr poskytla za dramatických politických událostí československá vláda a nikoli banka, v tomto případě MBHS, která měla být ze zákona způsobilá poskytovat tento typ úvěrů, budí pochybnosti. Nezapomeňme, že v této době, kdy se už v celé Evropě postupně hroutil komunistický režim, byla podepsána dohoda na poskytnutí úvěru ve výši do 2 mld. převoditelných rublů, která dle textu "vycházela z bratrské družby a spolupráce ČSSR se Sovětským svazem". Je otázkou, do jaké míry se na takovou dohodu vztahovala právní kontinuita po změně Ústavy.


Realizace této dohody spadala do období vlády Mariana Čalfy, ve které byl Václav Klaus ministrem financí. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 175/1964 Sb. o Dohodě o mnohostranném zúčtování v převoditelných rublech a o zřízení Mezinárodní banky hospodářské spolupráce (MBHS) z 6. 7. 1964 mimo jiné definuje princip mnohostranného zúčtování mezi jednotlivými státy RVHP prostřednictvím tzv. převoditelného rublu (XTR). Tehdejší Československo vložilo do základního kapitálu banky druhý největší podílový vklad po Sovětském svazu. Česká republika dodnes ze vztahů s MBHS nevystoupila. Ačkoli socialistické státy prakticky nebyly schopny mnohostranné zúčtování realizovat a obchod probíhal pouze bilaterálně, banka měla ze zákona disponovat zdroji na poskytování úvěrů. V Článku VI. této vyhlášky se uvádí, že banka může poskytovat úvěry v převoditelných rublech mimo jiné za účelem vyrovnání platební bilance. Příloha vyhlášky pak obsahuje Statut banky. V Čl. 2, odst. 3 Statutu se uvádí, že banka odpovídá za své závazky do výše svého majetku a že banka neodpovídá za závazky členských států banky, stejně jako členské státy banky neodpovídají za závazky banky. Toto je zřejmě klíč k pochopení toho, proč nevratné půjčky poskytovalo Sovětskému svazu Československo jako stát, nikoli tato banka. Do konce roku 1989 to byla ČSOB, která tyto obchodní úvěry poskytovala se všemi důsledky, které později musel sanovat stát.

Pokud Václav Klaus hovoří o právní kontinuitě a o tom, že nešlo o žádný převod konkrétních peněz, ale pouze o clearingový úvěr, jakýsi úvěrový rámec, který garantoval možnost dále v Československu produkovat strojírenské výrobky a udržet zaměstnanost, pak ovšem potvrzuje, že Československo posílalo do SSSR zdarma zboží bez garance splacení, aniž by se stát dočkal protihodnoty. (Nakonec, méně bonitní pohledávky ČSOB, mezi které patřily i některé vládní úvěry, odkupovala státní společnost Česká inkasní a. s., ve které působil podřízený Václava Klause, v kauze ruského dluhu často zmiňovaný, Vladimír Šrytr, který stihl ve stejnou dobu dozorovat i ČSOB z pozice člena dozorčí rady a dokonce se v letech 1997 - 1999 angažoval v dozorčí radě vytunelované Banky Bohemia.)


V rámci posouzení zákonnosti Dohody o poskytnutém úvěru vyvstala otázka, zda a jaký subjekt byl kompetentní v prosinci 1989 kategorizovat vládní úvěry poskytnuté na základě Dohody a na základě této kategorizace rozhodnout o způsobu jeho čerpání, resp. o zdrojích jeho financování. Z dostupných podkladů vyplývá, že SBČS a FMF měly v prosinci 1989 rozdílné názory na to, zda je možné předmětný vládní úvěr zařadit do kategorie vládních úvěrů charakteru politické podpory a hospodářské pomoci, a tedy jejich financování zajišťovat přímo ze státního rozpočtu. SBČS souhlasila, FMF nikoliv. Celá věc byla rozhodnuta na úrovni I. náměstka ministra financí ČSSR a místopředsedy SBČS dne 21. 12 . 1989 tak, že vládní úvěr bude pokládán za součást vládního devizového okruhu a to v částce čerpané ještě do konce roku 1989. Z dochovaných dokumentů není zřejmé, na základě jakého právního titulu byla uvedená dohoda učiněna. Z postupu zainteresovaných složek je patrné, že své kroky volily tak, aby záležitost nemusela být projednávána a schvalována ve Federálním shromáždění.


Od 1. 1. 1990 vstoupil v platnost pro poskytování vládních úvěrů zcela jiný režim. Souběžně s obrovskými revolučními změnami začal všechny obdobné vládní úvěry automaticky garantovat stát. Převedl je bezúplatně do svých finančních aktiv (majetku) federace a proúčtoval je do uvolněných bankovních zdrojů krytí do státních finančních pasív. Jinými slovy, od roku 1990 si na vládní úvěry tohoto typu stát rovnou sám půjčoval od SBČS a této bance měl povinnost úvěr splatit.

V mezivládní Dohodě z roku 1994, která konsoliduje celý ruský dluh a kterou podepsal Vladimír Rudlovčák, jsou mimo jiné zmíněny i další porevoluční pohledávky a salda z dalších úvěrů a také nesplacené inkasní příkazy ČSOB v hodnotě 330 milionů USD.

Ve finále pak vládní úvěry a další pohledávky za SSSR/RF s obrovskou ztrátou "zobchodovala" vláda Miloše Zemana v rámci tzv. deblokace ruského dluhu.


Jistě je možné s odstupem více než třiceti let namítat, že tehdy to tak bylo, protože to tak být muselo z důvodu tlaku Sovětského svazu, na jehož dodávkách zejména ropy a plynu bylo Československo závislé. Ale to je přesně ten okamžik pravdy, který od Václava Klause očekáváme. Očekáváme popis událostí, které zůstávají i po tak dlouhé době veřejnosti skryty a po právu se proto mnozí domnívají, že existuje důvod pro jejich zamlčování. To, že byl Václav Klaus jako tehdejší ministr financí za tuto finanční transakci spoluodpovědný, je fakt, který nelze zvrátit. Právě proto by měl objasnit, proč byl úvěr Sovětskému svazu v tak obrovském rozsahu poskytnut, když dohoda neobsahovala ani naprosto základní údaje jako např. na které produkty strojírenského průmyslu a v jakém objemu si vlastně SSSR půjčuje, kdo bude kolik čeho vyrábět, čímž se zachová zaměstnanost a podnik si zachrání odbyt. Jakákoli informace tohoto typu v dohodě chybí. Zda tímto požadavkem Sovětský svaz Československo vydíral, či zda slíbený úvěr využil Marian Čalfa při své jednodenní návštěvě 20. 12. 1989 v Moskvě, aby dojednal rychlý odsun vojsk Varšavské smlouvy z Československa nebo zda se stal úvěr pouhou záminkou pro budoucí tunelování veřejných rozpočtů prostřednictvím tzv. deblokace, kterou později realizovala v největším rozsahu vláda Miloše Zemana, to je otázka, na kterou významná část české veřejnosti stále nezná odpověď. Tato odpověď ovšem patří k těm, bez kterých není možné pochopit historický kontext porevolučního vývoje Československa, s jehož důsledky se Česká republika potýká dodnes.


Pouhé dva dny po návratu Mariana Čalfy z Moskvy 22. prosince 1989, tedy v době, kdy už byl Václav Klaus ve funkci ministra, podepsal Vladimír Šrytr, šéf I. odboru FMF, který ve struktuře FMF spadal pod ministra financí, za ministerstvo stanovisko, kterým odpovídá československým bankéřům, že "tento úvěr má charakter státního zájmu, že ho nelze propojit na podnikovou sféru, kam svým charakterem spíše patří, že jde o úvěr dlouhodobý a především, že nejsou důvody se domnívat, že by sovětská strana své závazky ve sjednaných lhůtách nesplnila, jak je to typické u rozvojových zemí".  Podle Šrytra, podřízenému ministru financí, měly úvěrové zdroje zapojené na krytí tohoto úvěru podle názoru FMF návratnost zajištěnou. Ještě v únoru 1990, tedy za necelé dva měsíce, uvádí ve vládních dokumentech odůvodňujících návrh státního rozpočtu na rok 1990 ten samý I. Odbor v dokumentu označeném jako Přehled o souhrnu státních rozpočtů ČSSR na rok 1990, že vládní úvěry poskytnuté do konce roku 1989 činí v úhrnu 60,9 mld. Kčs a že závazek bude postupně snižován splátkami. Ovšem o konkrétním úvěru poskytnutém SSSR na vyrovnání platební bilance se vyjadřuje zcela zvlášť, a to ve smyslu, že úvěr byl čerpán do konce roku 1989 ve výši v přepočtu 8 mld. Kčs a že do konce roku 1990 bude dále čerpán ve výši v přepočtu 10,8 mld. Kčs. Dále je v dokumentu uvedena podstatná informace, že určený úvěrový rámec u MBHS převádí ČSSR na vládní úvěr a odůvodňuje tuto změnu vyšším úročením úvěru. Jakým způsobem Odbor I převoditelné ruble sám přepočítal na koruny, není známo. Stejně tak není známo, jak později v roce 1994 dospěl spolupracovník ministra Klause Rudlovčák, který podepisoval konsolidační dohodu o ruském dluhu s Ruskou federací, ohledně tohoto konkrétního úvěru k částce 1, 333 mld. USD. Podle tehdejšího kurzu dolaru vůbec částka neodpovídá informacím, které se objevují ve zmiňovaných vládních dokumentech o čerpání úvěru.


Další významná doposud nezodpovězená otázka vyplývá z osudu celé řady zrušených či později privatizovaných státních podniků. V roce 1990 Václav Klaus podepsal vyhlášku federálního ministerstva financí č. 567/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 499/1990 Sb., o přepočtu devizových aktiv a pasiv v oblasti zahraničních pohledávek a závazků organizací v souvislosti s kursovými opatřeními. Vyhláška obsahuje soupis státních podniků, kterým ukládá povinnost přepočíst devizová aktiva a pasiva v oblasti zahraničních pohledávek a závazků, a to i ta v původně clearingových měnách. Otázkou zůstává, kolik vlastně ve výsledku zahraniční obchod se SSSR Českou republiku, resp. ČSSR stál. Z odpovědí Václava Klause nevyplynulo, zda a jak stát ověřoval, jaké zboží a v jakém rozsahu SSSR z poskytnutého úvěru "zaplatil", resp. vypároval, když dohoda ani jedinou zmínkou nezavazuje ke konkrétnímu plnění. Saldo obchodní bilance se začalo velmi záhy výrazně propadat přesně opačným směrem a snižoval se i export strojírenského průmyslu. Přitom právě záchrana československého strojírenství byl jediný oficiální argument pro poskytnutí úvěru. Ročenky ČSÚ uvádí za rok 1989 hodnotu exportu čs. strojírenství ve výši 40,7 mld. Kč, v roce 1990 32,9 mld. Kč a v roce 1991 už jen 27,4 mld. Kč.


Když Václav Klaus obhajoval v roce 1991 státní závěrečný účet v parlamentu, poslanci si stěžovali na nesrozumitelnost předkládaných údajů. Z tehdejších usnesení a zápisů výborů vyplývá, že už tehdy ministr financí nedostatečně vysvětloval, co se uvnitř státního rozpočtu vlastně přesně odehrává.

Citace Václava Klause z jeho projevu při obhajování státního závěrečného účtu za rok 1990 v Parlamentu ze dne 4. 7. 1991 :

"Závěrem bych chtěl informovat Federální shromáždění ještě o jedné záležitosti, která v celém uplynulém období nebývala předmětem diskuse ve Federálním shromáždění. Jde v podstatě o to, že výsledky hospodaření státních rozpočtů podávají základní přehled o běžném hospodaření státu, ale nezachycují ty finanční operace, které jsou prováděny v oblasti státních finančních aktiv a pasív. Tak jako jiné ekonomické subjekty, jako každý jednotlivec, jako každý podnik, má i stát své pohledávky, ale i závazky, ve kterých v průběhu roku dochází ke změnám, které je třeba vysvětlit. Tím bych chtěl reagovat i na návrh původního usnesení ke státnímu závěrečnému účtu připraveného výbory pro plán a rozpočet, kde se poukazuje na nežádoucí oddělení státních finančních aktiv a pasív od běžných toků státních rozpočtů. Především chci říci, že zatímco příjmy a výdaje státních rozpočtů zachycují toky peněz, v případě aktiv a pasív jde o pohled na jejich stav k určitému datu, čili o určitou formu rozvahy státu. Nejde tedy o nežádoucí oddělení od rozpočtu, ale jde o dva odlišné pohledy na finanční hospodaření státu, které spolu samozřejmě souvisejí.

Z podkladů, které máte k dispozici a které nechci podrobněji komentovat, vyplývá, že v aktivech a pasivech federace došlo v průběhu minulého roku včetně operací v rámci tzv. finančního zúčtování ke dvěma výrazným změnám. Především se zvýšil výrazně stav aktiv federace o 88 mld. korun, ovšem převážná část této změny souvisí pouze s přesunem vládních úvěrů, jejichž financování přešlo od počátku roku 1990 na státní rozpočet. Neznamená to, že by tato změna znamenala poskytnutí nových vládních úvěrů. Saldo čerpání vládních úvěrů a splátek těchto úvěrů představovalo za loňský rok 12 mld. korun, o které se zvýšila aktiva našeho státu v zahraničí. Z toho největší část 7,7 mld. korun představovalo poskytnutí poslední tranže vládního úvěru Sovětskému svazu. V podstatě šlo o transformaci našeho aktivního salda platební bilance do formy vládního úvěru, která byla dohodnuta ještě předchozí vládou, vedenou panem Adamcem. Rozhodující část zvýšení aktiv souvisí s kursovými změnami, provedenými v průběhu roku 1990, s převodem našich vládních rublových pohledávek na dolarové pohledávky. V zásadě jde pouze o korekci vládních pohledávek v jejich korunovém vyjádření.

Druhá významná změna se týkala státních finančních pasív a souvisela rovněž se změnami kursu. Z přepočtu bankovních pohledávek a závazků ve vztahu k zahraničí vznikl záporný kursový podíl ve výši 26 miliard, na jeho úhradu poskytla Státní banka úvěr státu. V současné době se připravuje dohoda mezi vládou a bankou o postupném splácení tohoto úvěru v dalších letech.

Po finančním zúčtování roku 1990 tak činí dluh federace u Státní banky československé 60,2 miliardy korun, jehož jedna část vyplývá z poskytnutí úvěrů na krytí zmíněných ztrátových kursových rozdílů, a druhá část z úvěrů, poskytnutých na krytí zahraničních vládních pohledávek. Protože stav depozit federace v bance činí 29,5 mld. korun, představuje čistá zadluženost federace 39,7 mld. korun. Vláda považuje za nutné prvně informovat o těchto věcech Federální shromáždění nejen proto, že je to její povinnost, vyplývající ze zákona o rozpočtových pravidlech, ale zejména proto, že rozhodování státu by mělo vycházet ze znalostí celkové finanční situace státu."

(Celý projev zde)

Z přednesu Václava Klause vyplývá, že v roce 1990 už nešlo o pouhé převoditelné ruble, ale sám Václav Klaus vyčíslil hodnotu úvěru v korunách a zmínil, že SSSR čerpal dalších 7,7 miliard Kčs.

(Pro srovnání přístupu k vládním pohledávkám je možné ověřit např. zde, na webu Senátu Parlamentu ČR, jak probíhalo vypořádání transakcí prostřednictvím XTR např. s Německem. )


Lustrační tajemství Zdeňka Rachače

Novinových článků citujících Zdeňka Rachače jako pracovníka ministerstva financí, který v 90. letech dojednával splácení ruského dluhu, je možné dohledat mnoho.

Např. Právo z 20. 10. 1997 cituje Rachače, který tvrdí, že z českých podnikových pohledávek ve výši 272 miliónů dolarů uhradilo zatím Rusko 145 miliónů a podle Rachače ruská strana na posledním jednání uvedla, že do konce roku uvolní dalších 70 milionů dolarů.

Článek ČSTK z 29. 12. 1991 cituje agenturu TASS, která citovala Jozefa Bakšaye, že vzájemný obchod mezi oběma zeměmi se v příštím roce nesníží a citovala také Zdeňka Rachače, že dluh by měl být splácen prostřednictví dodávek suroviny a zboží. V tomto článku je ovšem Zdeněk Rachač uváděn jako poradce Jozefa Bakšaye. Přitom zjevně podle jiných mediálních textů zastával i úřednickou pozici na ministerstvu financí. Jako agent STB nemohl Rachač získat lustrační osvědčení. Proto se nabízí i otázka, zda byl v nižší pozici na ministerstvu financí držen záměrně nebo zda mu bylo osvědčení vydáno podvodným způsobem.


Jak je to s utajenými dokumenty

V době totalitního Československa byla jednání vlády tajná. Proto i vládní usnesení nesou označení utajení. Po listopadu 89 došlo k automatickému odtajnění dokumentů a ty měly být zpřístupněny veřejnosti. Bohužel se tak ve značné míře nestalo a proto je možné tvrdit, že se i porevoluční vlády bez rozdílu pokoušely z neznámých důvodů okolnosti vzniku tohoto úvěru a zejména pak deblokace ruského dluhu před veřejností skrývat. Systematickým a trpělivým dotazováním ministerstva financí, České národní banky a dalších institucí, se nám podařilo získat značné množství dokumentace. Přesto jsme museli podat k soudu už dvě žaloby na ministerstvo financí kvůli dlouhodobému utajování některých konkrétních dokumentů bezprostředně navázaných na deblokační operaci celého ruského dluhu a dokonce i kvůli zjevně nezákonnému utajovaní pouhých administrativních pomůcek k evidenci utajovaných informací. Třetí žaloba je ve fázi příprav.

Když jsme se snažili získat z Národního archivu v Praze podrobnější přehled o průběhu dojednávání úvěru, zjistili jsme, že převážná část dokumentů byla skartována a do archivu je ministerstvo zahraničního obchodu, resp. ministerstvo průmyslu a obchodu i ministerstvo financí vůbec nepředalo. Zajímavá je i okolnost, že když vznikala v roce 2008 reportáž o deblokaci ruského dluhu pro Český rozhlas, tak přesně v této době došlo k přemístění torza archiválií, které se na ministerstvu financí dochovalo, do Národního archivu v Praze, kde je o dvanáct let později objevili pracovníci archivu na naši žádost. V tomto ohledu stále vynakládáme velké úsilí v dalším pátrání a neztrácíme naději, že se nám podaří objevit další dokumentaci, která události zasadí do ještě více konkrétního rámce.

Václav Klaus se tvrdě vymezuje vůči politickému aktivismu a některá média dokonce podezírá z vytváření aktivistického obsahu. Ovšem sám Václav Klaus je dnes politickým aktivistou, kterému na chod jím založené obecně prospěšné společnosti "Institut Václava Klause o. p. s." přispívá PPF banka a.s. desetimilionovým darem. Z jeho veřejného vystupování je v poslední době patrná nervozita a unáhlenost bez jakéhokoli projevu snahy věcně vysvětlovat a diskutovat. Tím ovšem Václav Klaus otevírá prostor k poslední otázce, co je vlastně za těchto okolností na Institutu Václava Klause obecně prospěšného.

Růžový panter, z. s.



Pracujeme pro demokratickou společnost. Většinou jako dobrovolníci.

Pokud chcete ocenit naše úsilí, můžete nás podpořit.


Číslo účtu spolku: 2793773001/5500

Děkujeme!


Nevládní protikorupční organizace Růžový panter byla založena v roce 2002 jako občanské sdružení. 

Až do roku 2015 byla aktivní v oblasti státní bezpečnostní agendy, zajímala se o řadu korupčních témat a kauz, testovala funkčnost veřejné správy. V období let 2013 - 2015 se zajímala o problematiku samospráv a o něco později se pokusila zabránit změně zákona o zpravodajských službách, když vláda vedená Andrejem Babišem usoudila, že bude vhodné nechat zpravodajské služby kontrolovat týmem jmenovaných právníků působících vně služeb. Vláda bohužel svůj záměr prosadila v parlamentu a zákon je v platnosti, ačkoli dodnes není zatím dozorový orgán ustanoven.

V posledních letech se spolek soustředil výhradně na bilancování své předešlé činnosti, přičemž některá dříve započatá témata rozvinul a zajistil k nim podstatné dokumenty. 

Nyní bude spolek postupně v rámci bilancování tato témata publikovat v jednotlivých etapách pod společným názvem "Růžový panter a Černá labuť" (černá labuť nebo teorie černé labutě je metaforou popisující důležité neočekávané události, které mají významný dopad na společnost. Tyto události se odchylují od toho, co je běžné, a proto je obtížné je předvídat. Zdroj: Wikipedie). Zároveň bylo organizací rozhodnuto o zřízení pobočného spolku - think tanku Observation post, který má za cíl sdružovat profesionály a odbornou veřejnost zajímající se o globální bezpečnostní agendu. 

Název organizace byl původně inspirován sérií filmů o ztraceném růžovém diamantu, jejichž komediální ráz dobře korespondoval s porevoluční absurdní realitou v České republice. Nyní však vnímáme, že společensko-politická situace dospěla do stadia, které už dávno přesáhlo pomyslnou hranici tragikomických příběhů.

Budeme rádi, pokud naši snahu podpoříte. 

Organizace už několik let nedisponuje žádnými příjmy a pracovala čistě na bázi dobrovolné služby. V důsledku koronavirové krize jsme někteří nesměli vykonávat svá povolání a přišli jsme o běžné výdělky. Na druhou stranu vznikl v časech lockdownů časový prostor pro dokončení první části bilancování pantera. Nyní bychom rádi své životy vrátili do alespoň trochu normálnějších kolejí a pracovní čas rozdělili mezi svá běžná povolání a práci pro spolek. Chceme se ale ujistit, že je naše snaha pro společnost důležitá. Proto nežádáme o granty jiné instituce, ale usilujeme o přímou podporu veřejnosti. Jen tak vnímáme naší misi jako legitimní.

Pokud nás chcete podpořit i třeba jen symbolickou částkou, kterou můžete ve svém domácím rozpočtu v této složité době postrádat, budeme za ni vděčni, Vaší podpory si budeme vážit. Podporu můžete zaslat na č. účtu spolku: 279 377 3001/5500.

Děkujeme!

Za spolek Růžový panter

Iveta Jordanová - investigativní analytička

Michal Jirát - administrátor, archivář


Série bilančních textů spolku -

Růžový panter a Černá labuť

1. část I. dílu - "Vytunelovaný úvěr a ruský dluh" najdete v odkazu "Fakta v kontextu doby"

První část bilancování Růžového pantera se vztahuje k tématu vzniku a deblokace ruského dluhu. Tedy tématu, které plnilo přední stránky tisku po mnoho let a kterému se naše organizace věnuje kontinuálně prakticky od doby svého založení. 

Doposud média psala o tom, že ruský dluh vznikl v době totality. My jsme však objevili, že to není pravda. Významná část této státní pohledávky vznikla až po revoluci, kdy část nové politické garnitury, která převzala moc v zemi hned v porevoluční době po 17. listopadu 1989, plynule navázala na praktiky komunistických kádrů a ještě v prosinci 1989 uvolnila prostředky z československých termínových vkladů ve výši 800 milionů převoditelných rublů pro potřeby dovozu Sovětského svazu, jako první tranši úvěru dohodnutého předrevoluční vládou Ladislava Adamce. V roce 1990 ČSFR uvolnila pro Moskvu další finance. Z mezivládní dohody mezi Českou republikou a Ruskou federací z roku 1994, která je zveřejněna v rejstříku mezinárodních smluv jsme zjistili, že tento úvěr byl nakonec přiznán celkem i s úroky ve výši přibližně 1, 57 miliardy amerických dolarů. Kolik peněz SSSR čerpal ve skutečnosti, se ale můžeme jen dohadovat, protože v průběhu projednávání státního rozpočtu pro rok 1990 a 1991 panoval ve vládě i parlamentu ohledně úvěrových položek obrovský chaos. Přesné věrohodné dohledání tranší až miliardových částek nebude proto zřejmě nikdy možné. Od tohoto bodu se každopádně začalo odvíjet mnohaleté pátrání, jehož výsledky nyní postupně předkládáme veřejnosti. V průběhu let 2020 a 2021 jsme získali především z Národního archivu v Praze řadu archiválií, které nám pomohly transakci porozumět. S ministerstvem financí tak dobrá spolupráce bohužel nebyla. Po značných obstrukcích jsme vymohli řadu smluv a dokumentů, dokládajících průběh podstatné části deblokační operace, ale zatím stále nemáme všechny informace, o které jsme žádali. Protože ministerstvo financí dodnes utajuje dodatek č. 2 z 9. 10. 2001 k mezivládní dohodě ze 17. 6. 1994 a dokonce i běžné administrativní pomůcky k evidenci těchto utajovaných informací, byly již podány dvě žaloby k soudu a třetí je ve fázi příprav.

První nejvýznamnější část textu jsme připravili ve spolupráci se zpravodajským serverem Aktuálně.cz. Investigativnímu reportéru Lukáši Valáškovi jsme předali archivní dokumenty, které jsme získali v průběhu zejména posledních dvou let a měsíc jsme pak připravovali zveřejnění. Spolupráce s Lukášem byla jedním slovem skvělá a sluší se za ní poděkovat.